Leden 2013

Špekoun proti strašákovi.

19. ledna 2013 v 11:57 | Ká. |  Řeči šílence.
Dobrá, dobrá, dobrá.
Tenhle článek byl nejprve pouhý zápis v mým (novým) deníčku. S novým rokem 2013 (kterej by měl být plnej změn) jsem si pořídila i novej deník. A rozhodla se, že budu psát. Víc než dřív.
Jenže když jsem začla psát dneska, došlo mi, že je to k ničemu. Teda - psát budu dál. To jo, ale tohle bych mohla napsat sem, abych věděla, že to neříkám jen sama sobě. Abych věděla, že si to někdo čte a bude mě třeba i podporovat (joo, prosím vás podporujte mě!).

No, prostě - některý věci v životě se mi nezdaj fér. Proč třeba někdo může jíst CO chce, KDY chce a stejně má pořád dokonalou a krásnou a štíhlou postavu. hmm? A proč zase my, lidi na druhý straně břehu, nemůžeme pomalu ani dýchat, abychom z toho nááhodou nepřibrali?
Ne, tohle se mi vážně nezdá fér.
Řeknu to takhle. Jsem závislá na jídle. Vím, že to je každej. Ale já tak nějak.. prostě jinak. Nedokážu odolat sladkýmu.
A rozhodla jsem se to všechno napsat sem, protože se sebou hodlám už delší dobu něco dělat.
Jasně. Tohle jsem si říkala i loni po silvestru, kdy jsem se rozhodla se svým tělem něco dělat. Za loňskej rok jsem zhubla asi 9 kilo. Jenže bych nejradši zhubla ještě dalších deset a prostě to nejde. Má váha se zasekla a odmítá se posunout dál.
A vím, že je možná hloupý to sem psát a že mě třeba některý za to i odsoudíte, ale já si fakt nevím rady. A doufám, že když už se s tím svěřuji i vám, že mě to třeba nakopne. Že to nebude jen o tom, že zklamu sama sebe, ale že zklamu i vás a to je přece jen trochu rozdíl.
Do teďka si pamatuju, jakej to byl skvělej pocit, když jsem přišla někam, kde mě nějakou dobu někdo neviděl a poslouchala jsem ty řeči "Pááni, tobě to sluší. Jsi moc šikovná, že jsi to dokázala.."
Jenže já stále nejsem spokojená (a nikdo by s mou postavou nebyl). A chci to dotáhnout dál.
Ale VÁŽNĚ, VÁŽNĚ, VÁŽNĚ nevím co mám dělat.
Když se dám na sport, dopadne to jako teď (koleno v ortéze). I přesto, že mě bolí koleno, chodím pravidelně 4x tejdně na alpinning (kterej mě fakt baví a někdy si dávám i dvouhodinovky a chci si udělat kurz na instruktorku). Doma pak každej den ještě posiluju ale prostě NIC!
Nikde nejde vidět žádnej rozdíl a mě už to prostě nebaví! Když se to takhle zaseklo, tak vůbec nemám žádnou motivaci! Mám pořád pocit, že to nepůjde. A z toho chytám deprese a potom se mi z toho zase chce jíst a chci sladký.. ach bože, je to jako začarovanej kruh.
Pořád jsem četla knížky o drogách, jenže mi vůbec nedošlo, že i takový jídlo se může stát drogou.
Na který jsem závislá i já. Paradox.
Celej tenhle svět je plnej paradoxů. A já už na to nemám nervy. Tak mi sakra někde poraďte, co mám dělat. Protože tohle už fakt douho nevydržím.

Vlastně. bych taky konečně mohla vysvětlit i můj strach ze setkání s lidmi, který znám jen přes net. Fotky krejou a zkreslujou. Nikdo z těch lidí, kteří viděli pár mých fotek na fb nebo kdekoliv jinde neví, jak doopravdy vypadám. Neví jakou mám figuru. A proto se tolik děsím z toho setkání. Vím, že bych je zklamala. Pak bych zklamal sama sebe. Vím, že až by mě viděli, měli by chuť někam utýct. A..
Ach bože, je to jako noční můra. Strašák, který je zavřenej v mojí skříni už několik let. A i přesto, že vím, že tam je a že jsem už otevřela dveře od skříně a koukám přímo na něj - nevím jak ho vyhodit ven a zbavit se ho.

Máma mi říkala, ať si někam napíšu nápis "Jsem tlusté prase" a že mi to vždycky pomůže. Ehm, nepomáhá to.
Tak jsem si jednou řekla, že si napíšu všechny pro a proti. V proti bylo samozřejmě jen "ztráta sladkostí" ale nejspíš i tak to bylo víc než všechna pro.
Tak jsem se dočetla na netu, že by bylo super najít si obrázky tlustejch lidí a hubenejch. Dát je vedle sebe a pořád se na to koukat, aby si člověk uvědomil, jak chce vypadat..
Ani tohle nepomáhá!!
Pak jsem si řekla, že si budu zapisovat všechno co sním. Že tam přece nebudu chtít psát ty hnusy. Ehm.. tohle vydrželo asi tejden.
Nic mi nepomáhá a já už jsem vážně, vážně, vážně zoufalá.
Tak mi prosím vás poraďte. Nebo mi alespoň napište nějakej motivující komentář, kterej mě nakopne. Něco jako "ty to zvládneš" nebo tak. Potřebuju to.

Dredy, zimní procházky a americký volno.

18. ledna 2013 v 21:08 | Ká. |  Řeči šílence.
Ach bože! Cože? On už je pátek? Ajo. Těch pět dní bez učení vážně rychle uteklo. Jediný, co jsem do školy udělala, byl čtenářský deník. Napůl opsaný, napůl vymyšlený.

Pondělí byl víceméně unuděný den.

Úterý. Ujitých snad 150 kilometrů. Bolely mě kopýtka.

Středa... Nikdy bych nevěřila, že jóga je taková makačka. Paní "předcvičovatelka" byla nehorázně ohebná a já nestíhala sledovat, jak se z jedný pozice dokázala dostat do druhý. Po józe měly přijít "country tance".
"Nevíš, co mám dělat?"
"Všichni skáčou, tak skákej taky."

Čtvrtek. Den "americkýho volna". Zaspala jsem a než bych se do tý školy dotrckala, končili bychom. Tak jsem se hezky v klidu nasnídala, nachystala a jela do knihovny zaplatit svou pokutu. Jo, jsem nepořádnice. Půjčila jsem si tři knihy a snad teď budu zase trochu číst.
Když jsem přijela domů, uvařila jsem si neskutečně dobrý jídlo! A do večera četla a četla.

Pátek.. No, vlastně dnešek. Byl tak nějak.. nudný. Byli jsme se zase projít. Takže dalších stopadesát kilometrů.

Hlavně se po tomhle sportovním týdnu ozvalo zase moje koleno. Né, že bych z toho byla zrovna nadšená. Při každým kroku cítím, jak se mi tam všechno povoluje a jak mi kolenem proletí ostrá bolest. Snad to zase nebude na tahání vody a ortézu a blablabla. To by nebylo moc příjemný.

Jo a, ty stopadesátikilometrový procházky byly nádherný. Zasněženej les je prostě krásnej.


Dredy. Je to tady zase.
Miluju je. Chci je několik let. A všechno (vážně úplně všechno!) teď nasvědčuje tomu, že je vážně mít budu! No, není to skvělý?! V dubnu. Nedočkám se dubna. Vážně. Ach bože! Ať už je duben. Snad to všechno vyjde. Prosím, prosím. Myslím, že bych byla sama se sebou nějakým způsobem spokojenější.

A konečně jsem našla zase nějakou motivaci k hubnutí. Jo a jo a jo!

Jo a musela jsem přestat pít čaje. Grrr. Zatím jsem to zvládla asi tejden. Uvidíme, jak dlouho to ještě zvládnu.
Jediný, který můžu pít je meduňkovej. Za chvilku mi asi poleze krkem.
A od Vánoc jsem neměla jediný kafé. Jupí.

A víte co bych si dala? Nojo. Vodnici. Samozřejmě.

Heey oooh

12. ledna 2013 v 9:20 | Ká. |  Řeči šílence.
Je mi smutno.

Poslední dobou moc přemýšlím. A většinou vymýšlím blbosti. Blbosti, který se mi zarývají do mozkových buněk, ale odkráčet zase zpět se jim nechce. Drží se jako klíšťata a nenechají mě chvíli v klidu, i když by se to docela hodilo. Teď před pololetím..

Ale né, je sobota ráno a mluvíš o škole. Mlč, mlč mlč! Všichni tě budou nesnášet!

Často mě teď napadá, že mi něco chybí. A je mi smutno. A vím, že jsem to už říkala, ale nemůžu si pomoct.
Chce se mi brečet.
Možná jsem včera večer přece měla jen jít ven..
Ne, to jsem neměla. Nudila bych se.
Ale stejně. Je mi smutno.
A klidně vám to řeknu ještě jednou. Je mi smutno. Smutno. Smutno. Smutno. A vůbec nemám tušení co s tím. Nemám ponětí, jak se zbavit tohohle škaredýho duševního stavu. Není to příjemný a já se toho nemůžu zbavit. Sakra.
Tak mě napadá, mohla bych si zkusit pustit Snow. Písničku, která je strašně zvláštní. Vždycky (a tím myslím vážně vždycky) mě donutila se usmát. I když jen málo.

"Heeeeeeey oooooooh, listen what I saaaay, oooooooh"

Dnes to nefunguje. Vážně je to zlý.

Zdá se mi, že všichni mají někoho, koho by mohli považovat za svou spřízněnou duši. A nejspíš je to právě to, co mi chybí. Chtěla bych mít někoho, komu můžu napsat pokaždý, když se mi stane něco zvláštního. A nebo snad i úplně obyčejnýho. Jen mít někoho, s kým se můžu dělit s obyčejnými věcmi. Klidně o tom, co jsem měla k obědu (a jak jsem to v minulým článku kritizovala..).
Když se mi totiž něco přihodí (a vážně, vážně to může být úplná blbost - jako např. známky ve škole, šlapání kopečku po ránu do školy, protože kvůli sněhu tam nevyjel trolejbus, nejkrásnější výhled ze školních oken a další a další..), nemám to komu říct. A já vážně chci. Vždy mám chuť hned vytáhnout z tašky mobil a začít psát zprávu.. jenže pak mi dojde, že bych to stejně neměla komu odeslat.



Třicetkrát já.

6. ledna 2013 v 17:04 | Ká. |  Ká.
Dnes jsem si pročítala různý blogy a vždy jsem si první chtěla přečíst něco o autorovi. Když tam žádný takový článek nebyl - hrozně mi tam chyběl a pak jsem si uvědomila, že ani já ho nemám. A tak jsem si řekla, že ho napíšu ( i když vím, že popisování sebe nezvládám). Jenže potom jsem narazila na projekt 30 dní a obzvlášť se mi zalíbil den šestý. Tak jsem si rozhodla, že si udělám jen ten jeden den. Jde o napsání 30ti různých věcí o mě. Stálo mě to celej den, ale zvládla jsem to. Jsem dobrá.

1. Stále nemám ponětí, kdo jsem a jak bych chtěla/měla v tomhle světě žít. Jestli se stát rebelkou nebo naopak hodnou holkou, s kterou nebudou potíže.
2. Poslední dobou mám pocit, že lidi jsou nemožní a začínám k nim pociťovat jistou nesnášenlivost.
3. Ještě nikdy jsem nebyla v žádným diskotékovým klubu - nebo jak se to teď nazývá- a vůbec mi to nechybí. Dávám přednost čajovým dýchánkům.
4. Miluju bylinkový čaje a celkově návštěvu čajoven.
5. Mám strach z propojení virtuálního a reálného světa.
6. Měla jsem období, kdy jsem PsAlA tAkHlE a nejradši bych své já v téhle době odstřelila.
7. Existují lidé, které nějakým způsobem obdivuji, ale strach ze ztrapnění mi zakazuje s nimi jen promluvit.
8. Strašně ráda si povídám s lidmi, s kterými můžu řešit důležitější věci, než co jsem měla k obědu.
9. Začínám vážně přemýšlet o tom, že si jednoho brzkého dne vyjdu ven s cigaretou v ruce, i když vážně nevím proč, když kouření od svého narození nesnáším a smrdí mi. Asi jen proto, abych si připadala jako jinej člověk.
10. Strašně ráda jezdím vlakem (klidně i autobusem), koukám z okna a přemýšlím.
11. Dřív jsem byla víc citlivější a empatičtější. Teď se ze mě pomalu stává kus ledu.
12. Nevím, jakou hudbu mám vlastně ráda (kromě LP a RHCP - ty vážně ráda mám) a vždy se přikláním k hudbě lidí, s kterými si v danou dobu nejvíce rozumím. (K těm novodobým srajdám by mě ale asi nikdo vážně nedonutil , ale pozor - tím neříkám, že neposlouchám nynější kapely)
13. V reálném světě se neumím seznamovat. Jsem nervózní, tichá a plachá.
14. Nesnáším hádky a téměř vždy, když na mě někdo zvýší hlas - rozbrečím se.
15. Často se omlouvám více, než je třeba.
16. Děsím se toho, že zůstanu sama a že nenajdu svou spřízněnou duši.
17. Věřím v nějakou vyšší moc, jen nevím jakou.
18. Jsem pokřtěná a moje druhé jméno je Helena.
19. I přesto, jak mi jeden člověk ublížil, je mi jasný, že kdyby se vrátil, zase bych ze sebe udělala hloupou holku a všechno mu odpustila, protože nevěřím, že ještě někdy najdu člověka, s kterým si budu takhle moc rozumět.
20. Nemám pevnou vůli, a když si řeknu, že něco změním/udělám, většinou to nedodržím.
21. Zdá se mi, že teprve teď pořádně začínám padat do pubertálního období.
22. Šest dní z týdne trpím bolestí hlavy.
23. Odjakživa tíhnu k dredům, ale nikdy jsem neměla odvahu si je nechat udělat a asi se už navždy spokojím s jedním, který na hlavě mám.
24. Miluju koncerty klasické hudby, samotné housle, klavír, divadla, balet a už několik let říkám, že chci jít na operu, která tady v okolí bohužel nikde není.
25. Jsem pravý vesan a vůbec se za to nestydím.
26. Obdivuju rebely, protože jsem nikdy nebyla jeden z nich.
27. Přistihla jsem se, že až moc sleduju lidi. Přemýšlím, jaký maj asi zájmy, kam zrovna jdou a jací celkově jsou..
28. Před lidmi, kterým věřím, se někdy chovám jako malý dítě (zpívám si písničky z pohádek, plácám hrozný nesmysly, směju se všemu a tak..)
29. Chtěla bych procestovat celej svět.
30. Hrozně rychle se upnu na lidi, s kterýma si nějakým způsobem rozumím, protože jich není zrovna moc.

Jsem nic a svět je fuj. Ámen.

5. ledna 2013 v 0:18 | Ká. |  Řeči šílence.
Dobře. Nemůžu spát, tak jsem se rozhodla, že se po nějaký době pokusím napsat delší článek. Už se tu snad dvě hodiny převaluju v posteli, poslouchám písničky..

Momentálně tohle:
(DOPORUŘUJU, DOPORUČUJU, DOPORUČUJU!!)

Předtím tohle:
a předtím? Nepamatuju se..


To je vlastně úplně fuk. Prostě jsem si zase, já hloupá, uvařila bílej čaj, i když VÍM, že po něm NEMŮŽU USNOUT.. a tak jsem se schválně koukala na net.. a samozřejmě.

"Bílý čaj zahání spánek.."

Hahahaha.
Pardon, ale to teď vážně nepotřebuju. Chtěla bych se vyspat.
No, třeba to přece bude mít jen nějaký plus.. tak čtěte.



Nejspíš nechcete stejně jako já, abych mluvila o škole.
Což je dobře. Protože je to na poblití, moji milí.
Maturitní otázky?!! Cože? V prváku??
Nechci, děkuji.


A víte.
Taky poslední dobou zjišťuju, jak jsou lidi hrozně, hrozně.. fuj. Prosím, pokud nejste jeden z těch bezohledných sebestředných volů, nemusíte se urážet - není to myšleno na vás. Pokud k nim ale patříte, zkuste se podívám sami na sebe, zjistit co to vlastně provádíte a zamyslet se. Jste fuj.

Dnes jsem byla v knihkupectví.. zaujala mě knížka: Jak umírat a žít lepší život.
Netuším sice, o čem byla. Ale je mi jasný, že bychom si ji měli přečíst. Úplně všichni. Pak bychom třeba žili o něco málo spokojeněji. Nebo by možná stačilo, kdybych začala sama u sebe. Zjistila, co mě baví. Co dělám ráda, co ráda poslouchám, co chci v životě dělat.. Ujasnit si nějaký plány, sny a touhy, protože už se v tý svojí hlavě začínám ztrácet. Nevím, který sny jsou moje a který jsou někoho jiného. Pitomé, co?
Nevím, jestli jsem to vážně já, kdo chce pracovat v protidrogovým centru, jezdit po školách a dělat přednášky - komunikovat s mladejma lidma a ve volným čase organizovat tábory a seznámováky a různý akce. Jak totiž můžu tohle chtít, když si jen představím, že bych měla něco povídat lidem jako je naše třída, a už mě chuť přechází? Vždyť je mi jasný, že jsou to lidi, který by mě vůbec neposlouchali, měli by země srandu a já bych pro ně nebyla ABSOLUTNĚ NIC.
Ostatně. Nikdo neříká, že teď jsem něco.
Jsem nic.
A budu nic.
Tak PROČ to chci dělat, když jsem nic, oni jsou nic a všichni jsme nic a taková práce je nejspíš úplně zbytečná?



Někdy mě děsí vesmír.
Zkuste si uvědomit jak je velikej.
A jak jste oproti němu malincí vy.

Hmm, taky už máte pocit méněcennosti?

Jsme všichni tak maličcí!
A přitom si polovina světa hraje na velké borce.
"Všechno vííme, všechno znáááme."
Jasně.
Svět je pitomej.
A já s ním.




Víte, co bych teď opravdu chtěla?
Jet do přírody, dýchat čerstvý vzduch a pořádně si od tohohle všeho odpočinula a vyčistila hlavu.
Chtěla bych podniknout něco takovýho.


Nešel by do toho někdo z vás se mnou? Bylo by to fajn. Třeba by to přece jenom šlo nějak naplánovat.
A já chci jít do hor. Fakt jo. Koukat na ty krásy a být od všeho pryč.
Pojďte někdoo! Prosím, prosím.. smutně koukám. Byl by to super výlet.
Nebo se mnou pojďte někdo udělat alespoň něco jinýho, ale super šílenýho.

Tenhle svět a stereotyp nás jednou všechny zabije.

A hele, ono už je půl jedný (článek zveřejněnej o něco dřív, ale stále jsem na něm pracovala)..
Jdu zkusit znovu zavřít oči. Budu poslouchat stále dokola písničku, kterou jsem vám 3x doporučila a snad usnu.
Je mi jasný, že tento článek má v sobě hrozně moc otázníků (a taky stěžování.. já vím).
Jen by se mi už docela hodily ty odpovědi.
A přitom by stačilo tak málo..
Udělat si pořádek ve svým vlastním životě.

Šedá nebo barevná.

3. ledna 2013 v 17:13 | Ká. |  Řeči šílence.
Mám zase chuť zajít do čajovny. Kdyby mi to nebylo pitomé, tak bych tam snad i někdy zašla sama. Stejně by si to tak člověk užil nejvíc. Vzala bych si sluchátka, abych nemusela poslouchat to pitomý rádio, co jim tam věčně hraje a jen kazí celou atmosféru čajovny a byla bych tam jen já, skvělá hudba, čaj a vodárka. Všechno ostatní bych odmítala vnímat. Chtěla bych do sebe vtahovat kouř a pak, se zakloněnou hlavou a se slzami v očích, pomalu vypustit jedno kolečko, potom druhý, potom třetí.. a pak všechno najednout. Zahalit se do dýmu, aby mě nikdo nemohl vidět. Schovat se do toho šedivého obláčku a splynout s ním. Stát se jednou z mnoha, plavat s ním ve vzduchu a pak se jen tak.. rozplynout. Zmizet...


Nebo se alespoň cítit nějak takhle.
Může to být hrozně fajn.
Moc fajn. A já to
vážně chci
zažít
.

A plácám a plácám.

1. ledna 2013 v 16:44 | Ká. |  Řeči šílence.
A je to tadyyy, nový rok. Nevím proč, ale už to číslo "2013" mi přijde uplně.. škaredé. Vážně, přímo hnusné. Doufám, že jeho obsah nebude následovat názvu.

Těšila jsem se na Vánoce. Miluju zimu a atmosféru Vánoc, to jo.. Ale bylo to jen samé rodinování a poslouchání blbých řečí. Letos se to prostě nepovedlo. Možná to bylo tím, že jsem byla otrávená já a kdybych se snažila usmívat, bylo by lepší a nebo taky ne. Teď už se to stejně nikdo nedozví a může nám to být jedno. je to pryč. Jako celej minulej rok.
Ale Silvestr, ten byl fajn. Ten jsem si užila. Sice po svojem, ale co? Ať mě klidně spolužáci nemají rádi za to, že jsem chtěla být doma. Ať se mi smějí klidně do dalšího Silvestra, který taky určitě strávím doma. Je mi to jedno (zase tak uplně ne, ale nebudu se z nich stresovat).



Včera jsem si jen tak sedla a přečetla všechny články, který jsem tento minulej rok napsala. Zjistila jsem, že jich vlastně nebylo vůbec moc a tento rok bych to chtěla napravit. Vím, že to nebudou články jako dřív. Že to budou spíš jen takové.. výkřiky do tmy, protože poslední dobou můj mozek stávkuje ve skládání smysluplných vět. Nevím, kde se stala chyba. Mám pocit, že nějak se tady "zpovídat" je zbytečné. K ničemu a a hlavně si připadám blbě, když tady všechno píšu.. snad to přejde. Musí to přejít. Protože blog už ke mně nějakou tu dobu přece jen patří a já bych se ho nerada vzdávala.

(Zase krátký. Já na to jen musím "ze začátku" pomalu.)

Jo a! Málem bych zapomněla.
Přeju všem šťastný nový rok. Uživejte si jak nejvíc můžete! Kašlete na to, co po vás chce okolí. Dělejte to, co chcete vy. Zkuste to. Zkuste se smát pokaždý, kdy k tomu bude jen sebemenší důvod. Prostě! Buďte šťastní. Alespoň tak, jak nejvíc to pude. Přeju vám to.