Listopad 2012

And now, it's time to leave and turn to dust..

29. listopadu 2012 v 16:35 | Ká. |  Řeči šílence.
Tak jo. Zase píšu jen proto, že se mi nechce učit a nemám co jinýho dělat. Přemýšlet nebudu ( a prosím nikdo mě k tomu nenuťte! Za posledních pár dní toho mám až až..), uklízet taky nebudu.. a dělat věci do školy prostě taky ne.
Na začátku roku jsem si myslela, že je toho učení moc.. říkala jsem si, že si časem zvyknu. Bohužel to tak asi nebude. Teprve teď se v tom začínám pořádně topit a nevím jak se dostat zpátky na hladinu (tak jako i v jiných životních situacích).
Chtělo by to jen něco, co by mě zvedlo ze židle a donutilo něco dělat.
Jen teď konečně začínám trochu kulturně žít. Pravidelně chodím do divadla, na koncerty.. Užívám si to, baví mě to a tak. Chodím po městě se sedmisetstránkovým atlasem květin a neustále se učím kytičky. Sháním šaty, boty a další prkotinky na ples, který se bude konat. Každý pátek si vysedávám v čajovně.. a popravdě, všechno tohle si užívám. Všechno tohle mě baví. Prostě se díky tomu všemu cítím nějak líp. I tu školu bych byla ochotná překousnout (protože na to vážně docela dost kašlu, ale nemůžu se donutit něco dělat).. ale něco pořád chybí.. Takový ten poslední střípek. Chápete, co myslím.
Taky jsem teď nedávno vzpomínala na Madio a ráda bych s nimi chtěla začít znovu spolupracovat. Všechny schůzky a besedy jsem si užívala a pokaždé mi to dalo něco nového. Navíc, všichni lidi tam byli tak nehorázně milí a sympatičtí a mě se po nich začíná stýskat (a ano, taky bych to samozřejmě dělala kvůli tomu jednomu volnému dni- za měsíc- bez školy).

Děje se toho taky samozřejmě mnoohem víc (jen pár věcí sem nemůžu psát). A není nic tak boží jak se zdá (ale kuš! prostě si nebudu stěžovat). Radši končím. Je mi jasný, že tady bych se rozpovídala víc než bych chtěla a nedopadlo by to dobře :D.
Užívejte prvních chladnějších dní, předvánoční nálady. Kupujte dárky, pečte cukroví, zpívejte koledy.. (nevím, je na to ještě brzo?). My pečeme dneska perníky a je boží, tak to tady všude voní a.. sakra. Těším se na Vánoce. No, mějte se krásně. Já jdu za Jihovýchodní Asií.


Kdo že?

4. listopadu 2012 v 17:52 | Ká. |  Ká.
Jáá! Ozývám se po dloooouhééé odmlce. Ale jsem tady! A ve své plné kráse, haha.
Zrovna jsem narazila na jednu mou slohovou práci na téma: Jaká jsem a jaká nejsem.
Jsou tam bláboly. Psala jsem to asi před rokem. Dnes mi to přijde ubohé a dětinské. Ale v tu dobu jsem to tak nejspíš cítila.. Trochu to pozměním a nechám vás lehce nahlédnout do mě samé.
Abych řekla pravdu, nedělám to zase tolik kvůli vám. Spíš kvůli mně. Třeba mi to pomůže se v sobě trochu lépe vyznat.

I když je to pitomé psát takto o sobě (spíš složité).. Lidé nás ovlivňují. Každou sekundou v našem životě jsme něčím ovlivňováni a v každé situaci se můžeme zachovat úplně jinak.. Tak jak mám sakra posuzovat, jaká jsem. To by měli ostatní… A strašně by mě zajímal, jejich názor.
No, ale protože je to pro mě tak těžké, dám to do takových bodíků bodů. Co z toho usoudíte, je už na vás.

Strach
Takže.., mám strašný strach o svou rodinu a o sebe samou. Bojím se o svůj budoucí život a celkově budoucnosti. Děsím se toho, co bude a co přijde… toho, co může přijít klidně teď a klidně zítra.
Bojím se, že zůstanu sama. Bez přátel, bez lásky, bez rodiny.. Bez jakékoliv pomocné ruky nebo spřízněné duše. Bojím se, že nedosáhnu toho, čeho budu chtít a že zklamu mé blízké. Bojím se taky toho, že nedosáhnu ničeho. Že zemřu a nikdo si nebude říkat: Jo! Ta něco dokázala… V tom případě by byl můj život úplně k ničemu. Protože věřím, že každý je tu z nějakého určitého důvodu. Něco jako poslání.. a šílím z představy, že nepřijdu na to, jaké poslání je to mé. Mám hrůzu ze dne, kdy přijdu o rodiče a bojím se smrti. Bojím se celkově toho, že prostě zklamu. Kohokoliv. Protože chci být dobrá. Chci být alespoň v něčem dobrá. Strašně moc mi záleží na názoru ostatních, což je trochu mínus… vlastně hodně mínus. Ale nemůžu si pomoct. Chci být pro ně užitečná a… no, to až v jiném odstavci.

Miluju…
Hahá, první co mě teď napadlo, je podzim, protože koukám z okna ven a vidím tu nekonečnou škálu krásných barev( a to mi věřte, že nemám ráda oranžovou)..
Miluji noční jízdy autem nebo jízdy za deště. Strašně mě přitahuje vesmír a dokázala bych se do nebe koukat klidně několik hodin. Uklidňuje mě, když se procházím a dojdu například k louce, která "nikde nekončí" a já se můžu koukat na tu nádheru. Miluju čtení a dobrou hudbu. Ráda si povídám s inteligentními lidmi. Taky miluju svůj blog (ten minulý, bohužel…) a taky svůj pokoj, dům, vesnici, město… Miluju taky jaro a tanec a pocit bezpečí. Pocit jistoty. Radost a smích. Zábavu. Miluju svou rodinu, kamarády… Miluju čaj, vodní dýmku, divadlo. Strašně ráda si s někým povídám o něčem, co má smysl. Nemám totiž ráda takové ty bláboly o ničem. Strašně mě přitahují takový ti "tajemní lidé". Kteří jsou tiší, nedávají každému nahlédnout do svého nitra (protože jsou zkrátka jiní). Miluju alpinning, kterýho bych se účastnila klidně každej den (kdyby byly peníze a čas), ale mám v plánu udělat si kurz na instruktora. Miluju sladké, kterého bych se snad nikdy nemohla přejíst. A kafé, taky postel a smích..hmm, to už jsem říkala. A miluju Linkin Park a Red Hot Chili Peppers a poznávání cizích národů a tajů světa… už plácám nesmysly.
Je čas posunout se trochu dál.


Po tom, co mám ráda by mělo asi následovat to, co ráda nemám..
(Popravdě, tenhle odstavec (odstaveček) je celý zkopírovaný -až na závorku na konci-z té prvotní slohové práce. Na tohle téma se mi teď totiž nechce vůbec přemýšlet.)
Nesnáším bezmoc, pokrytectví, zákeřnost. Nesnáším játra, kapustu, zelí a kyselou chuť. Nesnáším okna s odtáhnutými žaluziemi, když je venku tma. Nemám ráda lidi, kteří myslí jen na sebe. Nemám ráda povrchní a hloupé lidi. Nemám ráda, když se někdo nedokáže bavit. Nemám ráda špatnou náladu (která mě ale poslední dobou dost často navštěvuje a vysává ze mě jakoukoliv chuť do života).

Dáále. Jsem beran. Asi nejtvrdohlavější člověk na světě, ale dokážu si s lidmi popovídat a popřípadě hledat kompromisy. Nemám silnou vůli a většinou když se do něčeho pustím, tak to vzdám ( s tím souvisí moje současné vypuštění od psaní článků. Rozepsaných jich pár mám. Ale ne a ne to dopsat). Taky jsem hrozně moc naivní a důvěřivá, čeho lidi rádi zneužívají. Sama si neustále říkám, že si musím dávat bacha na lidi, ale nejde to. Naletím znova.. a znova.
V určitých případech jsem taky hodně nerozhodná (vlastně pořád). Taky nepořádná. Ale troufám si říct, že i přes nespočet špatných vlastností, mám i pár dobrých. Snad dokážu naslouchat. Jsem takový snílek a romantická duše. Ale zároveň i vůdčí typ a nejradši bych si vše udělala sama. Ale zase - když na to přijde a jde například o člověka, kterýho nadevšechno miluju, radši se přizpůsobím a svůj názor odtlačím do ústraní, abych náhodou nevypadala blbě (teď si asi trochu protiřečím k té tvrdohlavosti. Ale jak jsem říkala, je to složitý se popisovat.. jde o to v jakých situacích.)
Navenek by mě asi většina lidí tipovala na optimistu a sangvinika a věčně vysmátého člověka. Uvnitř mého já je to ale úplně jinak.
Samotu mám ráda. A společnost taky - jen to musí být lidé, s kterými opravdu chci být.

Končím. Myslím, že to bylo dost vyšťavující jak pro mě, tak pro vás.
Mějte se fanfárově. Snad se brzy ozvu.